29. listopadu

Mám jediný sen, doveď mě do cíle

Richard Valoušek o Nadaci Leontinka aneb Pohledem dárce

Na životě mě vždycky nejvíce fascinovaly příběhy, reálné osudy lidí, kteří se stali alespoň na malý okamžik součástí toho mého. Občas nezáleží, jak dlouho v tom vašem vydrží, mnohem důležitější je, co si z nich ponesete dál.

Luboš, Kačka ani další běžci z Nadace Leontinka netuší, jak moc velký krok jsem díky nim v životě mohl udělat, jak moc se stali součástí mého přemýšlení, součástí mě samého. O to větší dojem na mě udělali. Díky nim jsem pochopil, že člověk s handicapem není slabší, ale naopak mnohem silnější, odhodlanější a tvrdohlavější, než si my „zdraví" dokážeme vůbec představit.

Luboš, kluk, co si vyběhal svůj sen...

Když za mnou přišla před dvěma lety má kamarádka a současně ředitelka Leontinka Bára Hucková, že by potřebovala pro svého „rychlíka" Luboše traséra pod 20 minut na 5 kilometrů, neváhal jsem ani na vteřinu. Vůbec jsem netušil, zda to můžu uběhnout, protože jsem do té doby vlastně žádný závod neběžel. Ovšem jeho nadšení, že pár minut před startem našel dobrovolníka, který s ním na trať vyrazí, jsem zkrátka utnout nemohl, nedovolil bych si to.

V cíli s časem lehce nad 19 minut, širokým úsměvem a dlouhým objetím to neskončilo, ale teprve začalo. Následoval běh v Ostravě a Lubošovo přání o osobním rekordu pod 19 minut. „Mám jediný sen, doveď mě do cíle, a to pořádně rychle," řekl mi tehdy s šibalským úsměvem a já zkrátka musel. I přes všechnu snahu jsme však v úmorném horku „devatenáctku" nezlomili. Povedlo se nám to až o rok později, shodou okolností opět v Ostravě. Místní železárny nám dopřály radost z osobního rekordu.

Příběh, který začal psát Luboš se mnou, byl teprve na začátku. Po pár měsících intenzivního tréninku to dotáhl do reprezentačního dresu a čas si posunul ještě o dobrých 30 vteřin. U toho už jsem nebyl. Nikdy však nezapomenu, jak se bezhlavě s touhou o překonání svého milníku, rozběhl do podchodu ostravské železnice a já za ním vlál se záchrannou brzdou, nebo když se suverénně vydal prorazit strom, který jsme jen s vypětím všech sil nechali stát dál.
Kačka, skromná dívka s obrovským srdcem.

Oté doby jsem byl v Barčině hledáčku nadačních běžců a byl na to náležitě hrdý. Když jsem letos váhal nad účastí na Jizerské 50 z důvodu zkrácení trati a zrušení jízdy ve volném stylu, ozvali se mi z Nadace Leontinka. Prý jestli nechci třináctiletou Kačku dovézt do cíle. Její zrak byl silně poškozen a ani sluch nesloužil, jak by bylo potřeba. Byla přede mnou výzva, která nešla odmítnout. Plný obdivu k tomu, co se Kačka chystala zdolat, jsem vyrazil do Jizerských hor.

Čekala tam na mě půvabná dívka snící o studiu na gymnáziu, se sportovním nadáním a šarmem, se kterým za ní běhají nejedni spolužáci. Však není náhoda, že při tréninkové jízdě jsme se nasmáli tak, že po pár kilometrech úplně zapomněla na trému a na to, že na sebe musíme kvůli dorozumívání pořádně křičet.

Jestli vedle sebe hledáte celý život někoho dokonalého a máte problém ho najít, přál bych vám se setkat s někým handicapovaným. Kačka je toho dokonalým příkladem. Skromná dívka s obrovským srdcem, kterou by ani v nejtajnějších snech nenapadlo, že může být někým obdivována. Jednoho obdivovatele si ale získala.

Když jsme dorazili do cíle dětského běhu na tři kilometry, objala mě a poděkovala. Bylo mi hloupé v té chvíli zakřičet, že mnohem víc si poděkování zaslouží ona. I proto jsem se rozběhl a podal ruku její babičce. „Máte úžasnou vnučku, když ne kvůli sobě, připomínejte jí to každý den kvůli mně. Alespoň do příští Jizerské, kdy si beru pánskou volenku."

Richard Valoušek

Text včetně fotografií najdete také v originálu na blogu.